Nahlédnutí do minulosti

Při včerejší meditaci se mi po dlouhé době podařilo dostat se do kanálu. Taková radost. Zadkiel na mě již čekal. Povídala jsem si s ním o událostech minulých dní. Trpělivě mi naslouchal a nevměšoval se do mého monologu. Když jsem domluvila, zeptal se mě, co bylo tím důvodem, že jsem nemohla channelovat….

Věděla jsem hned odpověď: „Jasně že to bylo moje EGO.“, přiznala jsem.

Pořád jsem nad tímto tématem přemýšlela. Ego je pro mě něco jako řídící systém mého lidského bytí na zemi. S jeho pomocí si uvědomuji moji životní situaci a zároveň jsem na ni schopná reagovat…. Bez tohoto ega nemůžu existovat. Drží mě pohromadě. Vidím tam i podobu s nervovým systémem.

Zadkiel se jenom pousmál a podotkl: „Když chceš s námi mluvit – channelovat, musíš se v okamžiku komunikace s námi tohoto ega vzdát. Pro člověka je ego záklald existence, pro channeling je nepoužitelné….“ A bylo ticho, docházely mi souvislosti minulých dní. 🙂

Poté jsem se Zadkiela zeptala na můj život, jaký je můj další krok. Často mám pocit, že se spousta věcí a událostí opakuje, jako bych něco přehlížela nebo nechtěla vidět.

Často se vracím do minulosti a hledám souvislosti s mým nynějším životem.

V tom okamžiku se objevila moje dračice Manao a už jsme letěly. Na obzoru se objevil veliký vulkán a ačkoli jsem neměla sebemenší chuť prohlédnout si ho zevnitř, vletěly jsme do něj. Už jsem se připravovala na saunu, ale nebylo tomu tak. Uvnitř vulkánu bylo příjemně. Měla jsem pocit, jako bychom vletěly do středu země. Když jsme přistály, viděla jsem spoustu lidí, kteří se na sebe usmívaly, chodili různými směry… Vypadalo to tak, jako by byli v hypnoze, ale zároveň byli i zcela přítomní. Komunikovali spolu telepaticky. Viděla jsem i Tinu, měla jsem radost…

Manao mě zavedla do velké budovy, ve které byla knihovna. Byl to veliký prostor, jako by obsahoval celý svět. Zastavily jsme se před jedním regálem, jedna kniha mi hned padla do oka. Vytáhla jsem ji a začala jsem si ji prohlížet. „Kokso“, si říkám, „to je moje kniha života!“ Bylo v ní mnoho popsaných stran a mnoho stran, které byly ještě prázdné. Ty mě nezajímaly. Hned jsem šla k mým minulým životům a chtěla jsem všechno vědět. Hm, v tom okamžiku se na popsaných stránkách začaly dělat inkoustové kaňky. Nemohla jsem číst. Byla jsem zmatená. „Proč to tak je? Abych byla v tomto životě šťastná, musím rozumět těm minulým…“ Manao se jenom usmívala. Rozuměla jsem, je to moje lekce. Najednou jsem držela inkoustové pero. Manao mi řekla, ať napíšu začátek další kapitoly. Byla jsem bezradná. „Co mám psát? Nevím.“

„Piš tvůj život, rozhodni se, co chceš!“ Trvalo mi to dlouho, bylo to těžké přijít na to, co JÁ chci, co je pro mě důležité, čeho si vážím, co miluji…. Ale napsala jsem.

Když jsem se podívala do těch již napsaných kapitol, kaňky zmizely. A potom mi to došlo: Můj život není o tom, abych se ztrácela v mé minulosti. Moje minulost má jenom tehdy smysl, když slouží přítomnosti a budoucnosti.

„Když chceš do minulosti, nejdříve si uvědom, jaký to má význam pro tvoji přítomnost. Ti, kteří si v minulosti hledají výmluvy na problémy své přítomnosti, nepochopili smysl jejich života.“, dodala Manao.

Poté jsme letěly domů. Poděkovala jsem Zadkielovi i Manao. Vážím si jich, stejně jako mého života.